PÁR SLOV O MALAMUTECH

 

Aljašský malamut je největší plemeno mezi saňovými psy. Není proto tak rychlý jako např. lehčí Sibiřský husky, ale je schopen díky své neumdlévající síle a vytrvalosti táhnout na velké vzdálenosti i nejtěžší náklady, což mu vysloužilo přídomek nákladní lokomotiva dalekého severu.  

Tito psi sehráli významnou úlohu při moderním výzkumu Antarktidy a jako saňoví psi se také uplatnili v obou světových válkách. Aljašský malamut je pracovní pes a proto má mít hodně příležitostí k pohybu. Je ideálním průvodcem pro pěší turisty, stanaře, rybáře, tedy pro všechny, kteří rádi pobývají ve volné přírodě. Je nenáročný, ale tvrdý a nikdy není choulostivý. Velmi se osvědčil jako domácí pes a to dokonce i ve vysloveně jižních krajinách.

     Při hře s dětmi je dobromyslný a trpělivý a umí si získat přízeň i u dospělých členů rodiny svou klidnou, až dojemnou vážností. Kdo rád se svým psem něco podmiká, koho neodradí nepohoda a déšť, kdo by chtěl svého psa používat jako svého pomocníka při tažení vozíku nebo saní, ten bude jeho neselhávajícím přátelstvím a houževnatou pracovitostí nekonečně spokojen.

      Severští tažní psi prokazovali od pradávna nenahraditelné služby. Bez nich by se člověk nedostal přes zasněžené pláně Ameriky, Evropy a Asie až daleko za polární kruh. Byli tam jediným dopravním prostředkem životně důležité potřeby. Léky i poštu dopravovali tito psi do jinak nepřístupných a nehostinných krajů, všude tam, kde byl člověk.

     Na přední místo mezi severskými tažnými neboli saňovými psy patří právem Aljašský malamut. Je to jedno z nejstarších plemen známých jako arktičtí saňoví psi.      

 

Bylo pojmenováno po domorodém innuitském kmeni žíjícím v severozápadní Aljašce, po Mahlemutech (Mahle=jméno kmene, Mut=vesnice). Mnozí objevitelé a badatelé píší o tomto ušlechtilém a velmi brzo civilizovaném kmeni. Není však zmínky o Mahlemutech, aby nebyla řeč o jejich psech. Tak je možno číst např. "Jsou vlastníky psů pozoruhodné krásy a vytrvalosti. Tito psi překonávají několik set mil a jejich majitelé je ovládají mnohem lehčeji, než tomu většinou bývá u ostatních arktických psů".

Název "husky" někdy používaný pro malamuta je nesprávný. Používali jej nepřátelé Innuitů, Indiáni nebo Aleuťané, kteří vpadli do Aljašky. Slovem "husky" byli tehdy označováni saňoví psi smíšených plemen. Slovo "husky" jako jméno plemene je oprávněno jedině u sibiřského saňového psa, který se jmenuje Sibiřský husky (dříve Sibiřský čuči).

     Cestovatelé líčí Mahlemuty jako lidi "vysokého typu", jako lidi mírumilovné, pracovité a pilné, zkušené v lovu a rybaření. Když byla Aljaška osídlena bělochy, byli malamutští psi smíšeni stejně jako ostatní arktická plemena s plemeny bělochů. K dalším pokusům s křížením docházelo v době, kdy se staly závody saňových psů se sázkami zálibou a sportem pro obyvatele Spojených států. Po pečlivém průzkumu všech typů severských plemen bylo zjištěno, že i po této stránce jsou Aljašští malamuti nejvhodnější. Proto vzrostl zájem o čistou rasu Aljašského malamuta, který stále ještě drží mnoho rekordů. To bylo počínaje rokem 1926. Od té doby získal v USA i po celém světe Aljašský malamut velkou oblibu. Po celém světe jsou příznivci a chovatelé tohoto plemene sdruženi v Klubech chovatelů Aljašského malamuta (v USA je to AMCA, v ČR je to AMKČR......).

     S Aljašským malamutem se setkáváme na výstavách v USA, ale i v Evropě, kde se pro svou krásu a ideální povahu již velmi rozšířil. Za předka Aljašského malamuta, stejně jako ostatních severských tažných psů se považuje Canis Familiaris Anutschin (pes Inostrancevův). Tento pes je považován za křížence psa rašelinného (Canis palustris Rütim) se severoevropským vlkem, nebo domestikovanou formou vlka. Nejstarší nález zbytků tohoto psa se odhaduje na 9.000 let.

 

 

Innuitský kmen MAHLEMUTŮ

 

Aljašský malamut je vysoký podle standardu 25 palců (63,5 cm) u psa, 23 palců (58,5 cm) u feny, a má vážit 85 liber (38 kg) u psa, 75 liber (34 kg) u feny. Jeho srst je hustá, hrubá s hustou podsadou. Zdálo by se, že dlouhá srst hřeje více než tato polodlouhá a hrubá. V přírodě se zřejmě ale osvědčila lépe polodlouhá, rovná srst, jakou mají též vlci. Dlouhá srst je u psů produktem pěstění a není vhodná pro kraje s hojným a dlouhotrvajícím sněhem a mrazy. V takové srsti zůstává lpět sníh a mimo jiné je na závadu při běhu. Dobře osrstěný huňatý ocas je nesen nad hřbetem jako vlající pero, což spolu s přímým postojem dodávají Aljašskému malamutovi hrdé vzezření. Když tento pes stočen spí, chrání si obličej před chladem hustě osrstěným ocasem.

     Barva Aljašského malamuta je od bílé, světle šedé po černou, sobolí až po červenou. Oči jsou v široké hlavě, pokud možno tmavě hnědé. Mahlemuti si svých psů velmi vážili. Zacházeli s nimi láskyplně, zatímco údělem ostatních arktických psů bylo drsné, tvrdé, bezohledné až kruté zacházení. Životní podmínky Aljašských malamutů byly vůbec příznivé a tak se psi odvděčovali svým pánům jednak příchylností nezvyklou u severských psů, jednak pozoruhodnou silou, neúnavností a vytrvalostí. Tyto vlastnosti mají Aljašští malamuti dodnes. V USA a celém světě se stali Aljašští malamuti oblíbenými saňovými psy, dětem i dospělým jsou po celý rok nerozlučnými a milými společníky.

 

Autor:  Lenka Juhaňáková